Anglický lístek
Co je smyslem mužského života?
Existuje skupina mužů, kteří stráví bádáním po odpovědi drahocenný čas svého mládí a nakonec zjistí, že odpověď nenašli. Druhá skupina mužů má v této otázce poměrně jasno. Smyslem života je Něco vidět, Něco vypít, Něco zažít a taky třeba hrát fotbal, znát dobrou a zábavnou dámskou a pánskou společnost a bavit se, vést nekonečné řeči např. o ženských, fotbalu a pivu. Tito muži a není jich skutečně mnoho existují i ve Vaší blízkosti. Jsou to muži, kteří oplývají svobodnou myslí, nekonvečním uvažováním a nekonečnou touhou sníst, vypít a diplomaticky řečeno poznat všechny radosti života a vyznačují se též tím, že nenechají rukavici hozenou jim ve tvář bez povšimnutí, a poněvadž je činy značí, jako správní chlapi se umí i pomstít (a to i kdyby to mělo být na vlastních lidech).
Několik z těchto svalnatých, všestranně ušlechtilých, opálených Adonisů, se jednoho loňského srpnového večera v restauraci U Bohuslavů rozhodlo, že navštíví starou dobrou Anglii, shlédne fotbalový zápas jakékoliv soutěže a hlavně vykoná pomstu za hrubé nájezdnické pitky, kterými prosluli slovutní synové Albionu, když nám plijí a blijí v matičce Praze, a to tím, že sami uspořádají hrubou nájezdnickou pitku, čím bude účet srovnán. Jedním z těchto skvělých mužů byl jsem i já, jak jistě lidé, kteří mne znají, již předpokládali. Protože slovy básníka, byl jsem v životě mnohým a dokázal mnohé, ale ještě rád o tom vyprávím. Ujednali jsme tedy, že odletíme někdy v listopadu předloňského roku, a to easyjetem, poněvadž jsme hodlali ušetřit peníze na nutné výdaje v Anglii. Zmíněná letecká společnost nám dokonce v tomto období nabídla zpáteční letenku za cenu běžné, takže náš lstivý a vychytralý plán klapal skvěle. Sice nám pocit kalila skutečnost, že anglické tajné služby tím, že nás nalákali na fiktivní slevu, získaly přesný datum našeho odjezdu a navíc - odjezd byl tímto krokem dopředu zajištěn. Datum byl stanoven na 25.11.2004. Až do tohoto data se nám postupně zvyšovala cestovní horečka, takže bylo třeba po dobu čekání dbát na pitný režim…..
Dosti řečí, protože muže poznáš po činech, ne po slovech, stejně jako strom po ovoci ( kromě švestek pana Smolena st.).
Konečně v letadle
Cesta začala hladce. V Ruzyni proběhla běžná předodletová rutina, zvětřená pouze tím, že v letištním rentgenu vypadá dvacet plechovek piva a dvě flašky (domácí) meruňkovice v batohu jako mysteriozní soubor konvenčních, biologických a chemických zbraní hromadného ničení. No, se vším se člověk popere, někdy stačí se jen usmát, i když je to na tlustého celníka, a věci jdou tak nějak hladčeji.Při nástupu do letadla jsme byli příjemně překvapeni, že jednoho člena posádky známe z hřiště u kurtů z léta, byl to coby co-pilot Mr. Stuart Machin (takovej ten černovlasej prcek). Let proběhl hladce. Akorát za pití se v letadlech easyjetu platí, tak jsme si dělali žízeň…Po dosednutí jsme využili pohostinství výše jmenovaného Mr. S. Machina, a jeho krásné přítelkyně Michelle, a to za přespání ze 25.11.2004 na 26.11.2004 a také den poté…Náš skvělý hostitel nám taktně zatajil, že má dne 26.11.2004 narozeniny, takže se dnes už nedivím, že překvapená Michelle, poté co viděla nás, výkvěty českého (a anglického) mužství, a poté co jsem jí asi 5 minut fixíroval kozy, odcestovala na zbytek našeho pobytu k mamince….což bylo zjevně daleko a od té doby se, nevím proč, Stuart tak nějak uvolnil……
Výlet do Cambridge
Dne 26.11.2004 byl po ránu krásný den. Poté, co jsem se naučil obsluhovat kohoutky s teplou a studenou vodou, který byly tak nějak, kurva, naopak a osprchoval se, Mr. Marty S. připravil pro nás všechny pravou anglickou snídani, sestávající z toustů s osmaženou pravou anglickou bacon, protože říct slanina, představíte si tu prorostlou, co se v Čechách běžně prodává a nutno říct, že srovnání s anglickou bohužel nesnese…Dále byla slanina zdobena anglickými smaženými vejci, která na rozdíl od slaniny jsou zcela srovnatelná….(normálně volský voka)….
Po snídani se vyrazilo se Stuartem na výlet do Cambridge. Jízda probíhala hladce, až na to, že se české části posádky dělalo blbě, protože nejsme prostě zvyklí najíždět na kruhovým objezdu doleva. Ale Cambridge byla fajn. Všude plno studentů, černejch, bílejch, žlutejch, a hlavně mraky turistů….všude krásně upravený louky, stromy, řeky, kanály, koleje, katedrály ke kolejím, ubytovny ke kolejím, koleje vznešených jmen, jako královnina, králova, princova, královniny sestřenice z desátého kolene, která pochází z nějaký luxusní venkovský anglický řiti….dále koleje svatý trojice, svatý čtveřice, pětice a takhle pořád dál ……a zase plno studentů, studentek, docentů, profesorů, starejch, mladejch a tak, všude jezděj na kolech, vypadá to tam napůl jako v Bradavicích a napůl jako v Pánu prstenů, nosej všichni nějaký ty uniformy a sportovní saka……prostě cizina, no….a našinec kouká s otevřenou pusou, zatímco japončíci a číňani cvakají fotoaparáty a blbě se culej….
Mně, jako heterosexuála zajímala místní fauna….Musím říct, že ženské jsou docela hezké, ale bude to tím, že se tam školí intelektuální elita celého světa, takže to, co tam bylo vidět na ulicích, byla všehochuť, vzdělanec by řekl pel- mel toho, co svět, pardon, co Commonwealth dá….počínaje Pákistánkama, přes různý afričanky a konče samozřejmě pekelně svůdnými kostmi z dalekých karibských daňových rájů….ale všechny kupodivu oproti pověstem o poměrech fauny na ostrovech, byly docela hezké….
No, a aby byl program, vymyslel Stuart, že půjčí takovou typickou loďku, který říkaj punt, jako loďka. Tahle zrádná věc byla poháněná tyčí, kterou se jako odrážíte ode dna v těch kanálech. No, jízda je to pěkná, můžete se kochat okolím, který lemuje kanály, tedy alespoň v mým případě, alespoň do chvíle, než Vám někdo tyč předá…Ačkoliv mi normálně jde všechno, nejsem zřejmě talentován na podřadnou práci pomocného vodopicha, kde naopak talent projevili všichni ostatní, včetně Šimůnka a Martyho, kteří tuto složitou a náročnou práci dělali poprvé….
No, jízda po kanále byla zpříjemněna několika telefonáty z domova, (od klientů, kterým jsem s gustem řekl….“nezlobte se, ale bohužel jsem pracovně v zahraničí“… nebo “jsem zrovna na studijním pobytu v Cambridgi“, díky čemuž jsem po návratu zvýšil sazby svých služeb) a dále byla zpestřena tím, že jsme přirazili k břehu a šli do hospody. Tam jsme si dali takový tři hustý a dobrý anglický piva,..který (Míra promine) jsou taky dobrý. V hospodě jsme potom poznali, co to je anglická konverzace a hlavně, co to je skutečné zaujetí pro věc. Marty strávil v debatě s velkým, tlustým, nepříjemně vypadajícím potetovaným číšníkem o fermentaci svrchně, spodně a spontánně kvašených piv odhadem cca 45 minut, když nám nejzajímavější pasáže tlumočil…..Z číšníka se vyklubal příjemný chlapík, který se živě zajímal o pivo a jeho kvalitu v Čechách. Krátký rozhovor se lámanou angličtinou příjemně vinul k závěru…
Potom se zase sedlo do lodičky a jelo se vrátit loď…což nebyl špatný nápad, protože deště v listopadu na anglické řece nejsou nijak příjemné….
Fish and chips story
Jak jsem již naznačil, je jasné, že Marty je prostě Angličan, který se i v Cambridge pohyboval jaksi, jako by tam byl doma. Umanul si ale, že ochutnáme pravé fish and chips. Skutečně pravé fish and chips, což je jinochodech bašta, najdete v Anglických městech na každém kroku, obzvláště v době, kdy lidé pracují…. Tedy pokud nestrávíte čas, kdy lidé pracují na lodi a v hospodě. To pak je problém sehnat pravé anglické fish and chips i pro Angličany, pokud jsou v Cambridgi poprvé….V takovém studentském městě ale najdete spoustu jiných chutných pokrmů, třeba fish and chips v mutaci řecké, pákistánské, indické a čínské a už byste je snad i koupili, nebýt toho, že to nejsou TY PRAVÝ A TYPICKÝ FISH AND CHIPS. Slabší povahy by si je samozřejmě koupily. Ne tak umanutý Angličan, (co stráví cca hodinu debatou o kvašení piva). Takový Angličan je schopen v dešti dojít až na kraj Cambridge, kde nakonec koupí v 16:30 hod. skvělej, dokonale pravej, horkej, sytej anglickej kidney pie (od takového přátelského …… Pákistánce), který taky venku v dešti sní. Člověk si pak připadá jako něco mezi Boddie, Doylem a hlavními hrdiny filmu DONAHA (FULL MONTY), který pro nedovtipné je o nezaměstnaných v Anglii…protože jsme jedli horkou dobrou věc, plnou takový zvláštní omáčky, co se lepí na prsty a vítr nám máchal papírkem, v kterým byl pie zabalený a po kterým ta dobrá, mastná šťáva tekla….
Po této historce, kdy jsme neochutnali pravé fish and chips, ale výše uvedený skvělý jídlo, se šlo schovat do hospody….kde jsme dali zase jiných pár piv, s úplně jinou dobou sběru moku a jinou dobu fermentace a použité technologie kvašení….Pak jsme hráli šipky a zajímal se o nás živě asi tak pětiletý chlapec, který byl v podniku s tatínkem, který vypadal jakoby právě dostal čerstvé sociální dávky ….
Pak jsme jeli typickým anglickým doubledeckerem do centra Cambridge, kde byl shopping. Zvláště jsme se věnovali oddělení hraček, kde nás jedna mladá paní prodavačka poněkud důrazně upozornila na to, že ta skvělá pistole, co vystřeluje takový malý raketky, je pro děti a hlavně měla nějaké nepochopitelné výhrady k tom, že si čtyři chlapi zkoušejí hračky přímo v obchodě. Nechápu jak angličani nakupují, když si věci předem řádně a důkladně nevyzkoušejí…Ani pro Šimůnkovu chůzi na chůdách neměla prodavačka pochopení a dokonce na nás poslala zjevně zkušenější a starší kolegyni. To jsme si už nenechali líbit a poměrně rezolutně a rychle jsme odešli do sekce knih, kde již nebylo s čím si hrát a knihy tam byly převážně v angličtině a pak taky některé byly psány americkými autory…
Po shopingu se šlo zpět na autobus, zase jednopatrák a jelo se na parkoviště a z parkoviště autem ke Stuartovi do domu u vyhaslého rodinného krbu, kde scházela pečlivá ženská ruka. Zatímco jsme vedli chlapský řeči a sledovali, včetně mně a Pavla na videu jednoho populárního anglického komika, hodnotili den a popíjeli pivo, dorazil chlapík jménem Colin. To byl další pilot, vysoke,j opálenej a pohlednej Australan, kterej by zvednul tep kterýkoliv ženský a Karlovi. Taky vykonával zodpovědnou práci kapitána airbusu u easyjetu. Práce u easyjetu, soudě podle jeho kočkolapu, je dobře placená a spočívá v nestálých sexuálních dobrodružstvích s letuškama a stewardama……Když jsme byli kompletní, šlo se na pánskou jízdu do New Marketu, což je město, kde dochází k většině obchodů s koňmi na ostrovech, prej, ale to vím až z konverzace….protože prokazatelně jsme kecali samý koniny….
Tam jsme zašli do skvělý indický restaurace, takže se nám fish and chips zase nedostalo. Jídlo i víno bylo skvělý…ale názvy si bohužel nepamatuju. Snad jehněčí, co pálilo jako svině, svině co pálila trochu míň, krevety, co nechutnaly jako krevety, ale jako zvláštní svíčková a nakonec kuře, co pálilo jenom trochu a mělo zvláštní dráždivou chuť, což mimo jiné možná založilo skvělou Pavlovu příhodu v metru. Ale nepředbíhejme…. Musím rovněž připomenout, že jsem se vyznamenal, protože jsem se projevil jako brilantní znalec vína, když jsem odhalil australskou vinnou konfekci, kterou jsme si k jídlu objednali..a neopomněl jsem připomenout, že i u nás, na Litoměřicku víno skvělé chuti pěstujeme, a že toto víno má skvělé typické vlastnosti díky vulkanické půdě, na které vyrůstá….Večeře se zdárně nachýlila k příjemnému konci a my jsme vypadli do víru města…
Anglie je koloniální velmoc. Proto Vás ani v takovém města jako je Newmarket nesmí překvapit, když se potkáte s ohromným černochem u vchodu do diskotéky….Ti z nás, kteří ho považovali za dokonalou sochu se trochu lekli. Marty tohoto cca 2,10 m vysokého a relativně klidného muže informoval o tom, že podle jeho názoru je poměrně hloupé založit svou kariéru na tom, že stojím přede dveřmi, když už se trmácím ze střední Afriky až do Newmarketu. Bylo vidět, že tato myšlenka tohoto Golema zaujala, ale nevypadalo to, že v pozitivním slova smyslu. Naštěstí Martyho od černocha odclonil poměrně vysoký Colin, když si černoch dal hned dohromady, že jsou v podniku spolu a večer tak pokračoval hladce bez návštěvy chirurgie (surgery)…..
Na parketu bylo živo, všude plno děvčat, což žádného z nás nenechalo zcela chladným, ale protože jsme se hodlali věnovat pití, sedli jsme si k parketu zády, abychom zůstali nerušeni. Tak se stalo, že mne druhý den trochu bolelo za krkem. Diskotéka obohatila naše znalosti kulturních zvyklostí téměř plnoletých anglických dívek, když se parket hemžil převleky policistek, školaček v uniformách a zdravotních sestřiček, všech v minisukních, s viditelnými podvazky. A pak, že jsou angličanky ošlivé…..Obzvláště, když máte osmý až desátý kousek a prokládáte ho zvláštním vodkovým želé s příchutí redbullu, které podávají ve zkumavkách sličné a hovorné barmanky…..kterým už stejně člověk rozuměl absolutní prd…
Když jsme měli upito tak akorát a blížil se čas odletu pravidelné linky letadla z Londýna, odebral se Colin k domovu a my spát ke Stuartovi. Poučka zní, že napitej pilot vede stroj jistěji, protože jsem dne 27.11.2004 nezaznamenal žádnou tragickou nehodu letadel easyjetu….Koneckonců, jak jsme se dozvěděli, měli zrovna ten víkend zaměstnanci easyjetu vánoční besídku, takže jsme zvažovali, že nakonec zpátky pojedeme vlakem nebo se na cestu radši přivožerem….
PIVO, FOTBAL, FISH AND CHIPS, PIVO, PARTY, SQWAT
Dne 27.11.2004 jsme se vzbudili, rychle nasnídali nějakých jogurtů a tak, protože stejně nikdo neměl na nic moc chuť a vyrazili jsme do Londýna, na pivo, na fotbal a na párty. A taky na TYPICKÝ ANGLICKÝ FISH AND CHIPS.
Cesta proběhla hladce, do Londýna jsme dorazili někdy kolem poledního, koupili jsme si lístky na městkou dopravu, uložili věci nedaleko smutně proslulý Liverpool Street, kde bydlí v jakési zvláštně rozpadající se starý patrový hospodě. V této hospodě, která byla zjevně už nějakou dobu zavřená, přesto bydlel Martyho kamarád Rob. Rob vypadá jako John Lennon v pozdním období, nosí stejný brejle a taky je hudebník. V bytě má ale trochu bordel, což svědčí o jeho bohémském nadhledu. Bordel v jeho bytě spočíval třeba v tom, že v pokoji, kde jsme měli spát my, na zemi ležely smrdutý matrace, bylo v něm pohozenejch pár nějakejch židlí, ležely tam nějaký divný peřiny, který byly asi použitelný, ale nějak se nám do nich nechtělo a nakonec všemu kralovala propan-butanová bomba…No trochu v nás jeho bydlení budilo rozpaky, tedy hlavně ve mně…Sice jsme dostali nabídku ke kávě, nicméně by byla servírována v hrncích, které jsem viděl v dřezu pokryté skutečně slaboulinkou, slaboulinečkou, ale přesto zcela zřejmě zřetelnou …..vrstvou plísně….Nicméně nebyli jsme tu na inspekci okresního hygienika, a pokud nás nemělo příštích 24 hodin znervózňovat, že když jdete na záchod, ztrácí se splachovaná tekutina neznámo kam do útrob domu a vydává obezřelé zvuky, šlo v domě celkem obstojně bydlet…..Koneckonců Rob nás instruoval, že v oněch již popsaných mírně podezřelých peřinách před námi spal Čekomour, takže jsem se uklidnili…bylo kolem jedenácté, dvanácté a nebylo proč myslet na spaní, zejména když před námi byla nejskvělejší událost naší fotbalové kariéry…návštěva utkání v zemi kolébky fotbalu, jak by napsal nějakej paďoch ze Sportu nebo z Mladý fronty….Byl čas vyrazit. Tak jsme se tedy, Rob, Marty, Stuart, Pavel a já vypravili… Cestou na autobus do centra Londýna jsme obhlédli okolí, které bylo pozoruhodně podobný tomu, co jsme zvyklí vídat ze seriálů jako Profíci, depresivně zanedbaný okolí, plný starejch domů, obklopenejch poměrně taky postaršíma průmyslovejma stavbami, bylo lehce jakoby zamžený nebe…nebyl čas na detaily …..a jelo se…..autobusem a metrem….chodili jsme po schodech tam a sem a po schodech uzounkejch a širokejch, až jsme dojeli na nějakou ulici, kde jsme zašli do hospody, kam prý chodil i Jack The Ripper, jako Jack Rozparovač….
Bylo vidět, že to bude asi pravda a že mají jakousi pietní úctu k tomu místu, poněvadž vybavení a vymalování vypadalo hodně původně. Ale hospoda to byla celkem útulná a vypadalo, že by tam člověk mohl narazit na intelektuály….Tak jsme tam poctivě ochutnali všechny druhy piva, co byly v hospodě k mání, zase spodně a svrchně kvašený, stouty, cidery, australský piva a tak….bavili jsme se o blbostech, jako, že srandovně mluvím anglicky, tedy když mluvím….kolik toho vypijeme…pak dorazil ještě jeden Anglickej kluk, kamarád Martyho z dětství, co se jmenoval Chip…producent dokumentů pro BBC [: bí bí sí], jako takovejch vo Hitlerovi a sodomii, královně a jejích debilních příbuznejch z desátýho kolene…a tak….Hovor se zase celkem příjemně vinul, pivo teklo a teklo a když bylo tak nějak kolem půl čtvrtý, čtvrtý, a měli jsme celkem tak 6 -7 kousků, vyrazili jsme na FOTBAL…
Zase jsme jeli celkem asi půl hodinky metrem, na druhej konec Londýna, kde jsme do poměrně mrazivého večera skoro přímo před starý, ale poměrně solidní stavení, z červenejch glazovanecjh cihel, ve starým stylu, což byl stadion WEST HAMU UNITED….Upton Park….Hladce a rychle jsme nakoupili lístky, protože ačkoliv s náma ve frontě stálo asi tak dalších tisíc lidí, bez přehánění, všechno šlo tak nějak hladce a bez předbíhání, a za takovejch deset minut jsme všichni byli na stadionu, kterej zevnitř vypadal sice staře, tradičně, omšele, ale měl takovou potřebnou míru patiny a fotbalovosti, kterou člověk od pořádného fotbalového stadionu očekává….starý, ochozený schody, po kterejch si to štrádovaly generace a generace jak říká Marty „fanoušů“…..No stadion je pro 35,146 sedících…..a připomíná uvnitř, na tribunách „starou Spartu, před rekonstrukcí….
No okoukli jsme se, kde bysme mohli koupit něco k jídlu …koupili jsme si piva a hotdog a šli si sednout…servírovali představení WEST HAMu proti Watfordu, což je nějaká poměrně známá prdel na severozápad od Londýna, a proto byla atmosféra docela vyhecovaná….Od Martyho jsme dostali školení, jak se chovat v tlačenici, komu fandit, koho radši neoslovovat, kdy vstávat a sedat si (jako všichni okolo)…..protože jsme se seděli kousek od kotle těch nejortodoxnějších fandů, kteří i když se hrálo s Watfordem, neustále zpívali Stand up, if You hate Millwall na melodii „Go West“ od Pet Shop Boys….Millwall je zřejmě něco jako jejich Slávie pro Spartu, Jablonec pro Liberec nebo Bílí pro Černý a naopak.. Soudě podle popularity popěvku nenáviděli fanouši Millwall víc, než hostující Watford….
Přítomno bylo v ochozech 28.000 lidí ….a na hřišti se začalo něco dít…..Byl jsem hlavně zvědavej na Tomáše Řepku a byl jsem tedy rád, že sedím za brankou domácích, takže budu mít dost příležitosti vidět ho při práci….NO to jsem se dočkal…Hned v úvodu jsem zavolal na Řepku v jeho mateřštině, jako že mu přejeme dobrej zápas. Naši angličtí průvodci se po mně podívali, takže jim Márty složitě vysvětli, že Thomas Ripka je pro nás Tomááááš Řepka….I sousedi okolo nás, co seděli jen v tričkách s krátkým rukávem se zjevně uklidnili, že to nebyl žádnej bojovej pokřik proti jejich West Hamu a mohlo se v klidu sledovat FOTBAL… To dřevo Řepka v následujících asi osmi minutách zavinilo jak první, tak po totálním kiksu i druhej gól…ale jelo se dál…. Lidi zpívali pořád to svoje, jako kdyby jim bylo jedno, o kolik to vlastně je a nikdo nepískal…..Všichni na trávníku dřeli, jako by neprohrávali doma 0:2 a hráli lehce, jako by šlo vlastně „vo hovno“…. Jezdili jako čerti, větší nasazení jsem v životě při fotbale (na český lize) v reálu neviděl, a tak už v poločase (na což bych si rozhodně nevsadil), srovnali domácí na 2:2 a během prvních patnácti minut druhého poločasu vedli 4:2, což byl konečný výsledek. Čuměl jsem jako tele s otevřenou hubou…. Fotbal to byl krásnej, všichni jsme byli spokojení a sotva jsme se po cca čtvrthodince prodrali anglickým důmyslným systémem mobilních zátarasů, který po zápase vede dav v několika stupu od stadionu a zase ke stadionu, jiným směrem…až se rozptýlí jako prd….jeli jsme zase metrem směr centrum nebo širší centrum….
…..Poté, co se Marty cca třikrát zeptal na cestu ke skutečně typickým anglickým FISH AND CHIPS, jsme zapadali do nějakého bistra, nutno poznamenat, že patřilo Pákistánci, … Ale jídlo bylo skvělý a všem bych navštívenej podnik doporučil, kdybych si pamatoval, kde to bylo….jídlo to bylo skvělý…lidový za lidovou cenu, bylo teplý a hlavně jsem trochu porozuměl tomu, proč nás Marty honil jako čuráky po Cambridge, abychom ho vochutnali….No, sice už bylo pozdě, tak kolem půl devátý, ale zašli jsme zpátky do nějaký belgický knajpy v okolí Robovy domácí zájezdní hospody. Sice Marty říkal, že bude večer nějaká párty, ale prej až o hodně později, tak jsme se usadili v další útulný hospodě, kde pro změnu točili asi tak šedesát druhů piva, především belgického, ale taky třeba Staropramen, kterej jsem teda velkým obloukem obešel…V hospodě jsme měli příležitost seznámit se s Martyho starším bráchou, kterého znáte všichni od Boha…
No popili jsme asi tak další 4 až 5 kousků těžkých anglických piv různých barev, sledovali sličný obsluhující kočičky z Irska, který teda nabyly žádnej zázrak..ale na co jiného by tam měl člověk koukat… Byly v úhlu pohledu…
Pak jsme vyrazili, to bylo kolem jedenáctý, Marty se ještě pokusil v sousední večerce prodat pašovaný flašky absintu (bez úspěchu) a zapadli jsme do hospody k Robovi, kam už se scházeli lidi, vytáhli jsme zásoby z domova…. a začali jsme konverzovat a pít. S ohledem na množství vypitého piva a množství lidí, jsme se Šimůnkem vypadali poměrně hovorně…Tedy já jsem se snažil zaujmout jednu dceru řeckého velkorejdaře, protože miluju rejdy a rajdy, ale očividně jsem narazil, protože ji zaujal Stuart, takže jsem se zase jen věnoval chlastu a nějaký francouzce, která se ptala, co to pijem… takže jsem ji vysvětli, že to je dědova slivovice a pak jsem usnul…
Probudil jsem se vedle bicí soupravy, která byla ovládána jakýmsi sveřepým černým chlapíkem…. Bylo kolem půl čtvrtý, Šimůnek se skvěle bavil ve společnosti nějaký krásný černošky s velkejma kozama…zkusil jsem zapříst rozhovor, ale protože mě už neposlouchal ani jazyk, což už je co říct…šel jsem se uložit…… pak mi druhej den Marty vyprávěl, že se odehrál v tý kuchyni ještě malej koncert…ale nic mně nevzbudilo…
Nedělní oběd
Ráno jsme se rozloučili s Robem, kterej ještě spal…vzali jsem si zavazadla a šli jsem se cournout a taky na typickej anglickej nedělní oběd….
Poseděli jsme ještě se sympatickým Stuartem na snídani v jednom gruzínským podniku nedaleko Robova domu. Podnik se vyznačoval zajímavou ženskou obsluhou, která byla zajímavá zejména tím, že měla stejně jako já pouze jediné obočí. Inu Gruzie… K snídani jsme si tentokrát dali nějaký sendvič a čaj, tedy s výjimkou Šimůnka. Ten nakonec řekl, že se jde projít na vzduch. A skutečně, když jsme vylezli z kavárny, Šimůnka jsme našli u řeky, jak splývá se zelenou barvou vody….Rozloučili jsme se se Stuartem, kterej říkal, jako že zase musí někam letět nebo co a hlavně nám kladl na srdce, ať hlavně nezmeškáme letadlo, jinak prej budeme „fucked“….Když měl dojem, že jsme aspoň zpola střízlivý a věnovali jsme mu skutečně dost pozornosti na to, abychom fucked nebyli, vyrazil autem domů….
Nakonec jsme vyrazili i my, autobusem. Mířili jsme někam blíže centru…Na autobusové zastávce Marty opět zabodoval, když se zeptal na nějaký strašně důležitý výsledek zápasu v ragby, který se odehrál předchozí den mezi Anglií a Austrálií..Oslovil cca pětapadesátiletou statnou, načančanou, noblesní černošskou dámu, která evidentně mířila na mši. Povídá: „Love, do You know he rugby result England: Australia?“… Dáma se jenom překvapeně, ale zato od srdce zasmála…
No a pak se vyrazilo, zase autobusem, a metrem….V metru bylo načančanejch a vyštafírovanejch babiček trochu víc. Všechny v prima kabátech, s brožema na klopách a tak….no Anglie. A všechny mířily na mši, evidentně. Nějak jsme tam s naším smradem a vopicí za krkem nepatřili. Atmosféra nás tak nějak ukolébala do pohody….V metru bylo příjemně teplo. Proto jsem se ani moc nedivil, když se Pavlovi začala vracet barva do tváře a trochu si zdřímnul….
Když jsme dorazili na stanici Camden Market, kde jsme měli vystupovat, Šimůnek se prudce napřímil, popadl tašku, vytlačil jemně před sebou ty postarší noblesní dámy a asi tak dva a půj yardu před otevřenejma dveřma se prudce zastavil, upažil pravou rukou, v níž svíral tašku s věcma, naklonil se…..a jak se v něm vzepřela ta spousta dobrot, co jsme vypili v sobotu v noci, nemilosrdně je vyblil na mramorové nástupiště…No, vypadalo to, jako když někdo vychrstne asi tak dva kbelíky vody….Nebudu zabíhat do detailů, lidi vystupující z metra opatrně obešli kaluž, a když všichni lidi zmizeli a nástupiště potichlo, my jsme se k Pavlovi konečně přihlásili….Účet za poblitou matičku Prahu byl reprezentativně srovnán…
No a pak jsme vyrazili hledat hospodu s typickým anglickým nedělním poledním menu, což je rostbíf s bramborem a zeleninou. A tak jsme zase asi hodinku chodili na zdravým vzduchu, přičemž se Marty střídavě ptal kolemjdoucích a policajtů….my chodili tam a pak zase kousek zpátky…za doprovodu decentního deštíku…až jsme nakonec zapadli do velmi útulný hospody, která vypadala jak vystřižená z nějakýho anglickýho seriálu nebo detektivky..
Marty promluvil s obsluhou a když ta zjevně ohlásila naši návštěvu majiteli, začala se nám věnovat jeho paní, což byla asi tak pětašedesátiletá vysoká, seschlá dáma, která se nápadně podobala Margaret Thatcherový. U tý jsme si objednali a ona nám s mateřskou nebo snad babičkovskou péčí naservírovala porce bejk, masa dva pláty, velký jak Pračůrákovy něžné dlaně…..a k tomu samozřejmě nezanedbatelné množství přílohy…Dokonce nám donesla čerstvý křen, který k tomuhle jídlu zřejmě patří…což Marty potvrdil…Jídlo bylo skvělý a porce prakticky nešla sežrat, dokonce i já jsem s ní měl co dělat….Zalili jsme s Martym jídlo několika pivy, Pavel pak kolou, protože nevím proč se na pivo prej nějak necejtil….Poseděli jsme, ještě jsme chvilku pokoukali na televizi, kde běžela LIVE PREMIÉR LÍG….a bylo načase vyrazit zpátky do vlasti….
Takže jsme zase nasedli na metro a pak na příměstský vlak. Letiště Standsted je od Londýna docela daleko. Cca hodinku jízdy…. Cesta vlakem nás pomalu vracela do reality nedělního odpoledne….Na letišti jsme byli „on time“, takže jsme nebyli v žádném případě „fucked“… Utratili jsme poslední uspořené libry….za dobroty a drobné cetky….a podle letového řádu easyjetu jsme opustili Spojené království….
Lístek v kapse...
Cesta byla dobrá, takže ten vánoční večírek pilotů easyjetu nebyl zřejmě nijak bouřlivej…no a kolem sedmé večer jsme dosedli na letišti Praha - Ruzyně. V Praze drobně sněžilo. Kolem osmé jsme už míjeli ceduli s nápisem Čelákovice, kterej zrovna ten den někdo upřesnil na „Feťákovice“…..Na náměstí svítil vánoční stromeček. Ve vzduchu visely koledy. Byla první adventní neděle 2004…..V kapse kabátu jsme nahmatal zmačkaný lístek na ten jejich slavném football